Hellen

  Ráda bych Vám  vyprávěla   “tajemný příběh“, který se odehrál u mé kamarádky. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, tak mám zvláštní pocit.   

Asi po dvou letech jsem se s Jančou domluvila, že se za ní podívám na severní Moravu, což je asi 400km od nás, proto tak velká časová prodleva. 

Mezitím velkým časovým rozdílem se Janča vdala a přistěhovala se do baráku k manželovým rodičům, samozřejmě i s Ludou. 

Jeho rodiče se časem odstěhovali , a oni dva tam zůstali sami se dvěma psy, přestože mají barák jenom sami pro sebe, tak v něm zaručeně sami nejsou…

Jana mi vyprávěla, co se u nich děje za podivuhodné věci. Někdy je ze spodního pokoje slyšet zřetelně lidské kroky, vrzání dveří či kňučení psa. Také se stává, že psí misky  nejsou na správném místě, ale jsou o kus dál. Prý jsou v baráku několik desítek let zabydleni dva duchové, kteří chrání Ludu. Já  vím, zní to dost zvláštně, ale věřila jsem tomu a smířila jsem se s tím, že v noci uslyším skřípat podlahu.

Druhý den pobytu u přátel jsme si společně sedli a dali si něco dobrého k pití, všichni jsme měli špičku a tak jsme dost blbli. Nakonec Luda vzal foťák a šel fotit prázdnou ložnici. Po několika snímcích byl Ludva úplně odrovnaný a dost ho to vzalo.  Řekl nám něco v tom smyslu, že mu duchové dávají  znamení, ať toho nechá, chtějí mít svůj klid a svoje soukromí. 

Jak byl Luda vydepkovaný, tak Janča převzala iniciativu ve focení prázdných rohů v ložnici, kde se nejvíce ukrývají jejich neplatící nájemníci.  Já jsem si stoupla zády ke dveřím do kuchyně a přes roh jsme se dívala na Janu v pokoji, jak aktivně fotí své podnájemníky. Ludva si stoupnul  ke stolu s počítačem, který je na druhém konci bytu, vlastně naproti dveřím do ložnice. 

Najednou jsem měla pocit, že Ludva běžel do kuchyně nebo na záchod, proletělo kolem mě, až to pěkně zaválo, až se mi i nadzvedly vlasy. V tu chvíli by se krve ve mně nikdo nedořezal  a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se stalo. Koukla jsem se tím směrem, kde měl být Ludva a on tam opravdu stál. Ludva neběžel ani na záchod a ani nic sníst do lednice v kuchyni, prostě stál na jednom místě. To, co mi udělalo  studený průvan kolem hlavy, byl duch. Na ten pocit se prostě zapomenout nedá. Když jsem to řekla kamarádům, tak co se mi právě stalo , tak mi řekli jednohlasně: „To byl on!“

Ještě dnes, když si na to vzpomenu, tak cítím studený vítr, který mi proletěl nad hlavou, až mi to nadzvihlo vlasy. Říkám si, že jsem se vlastně setkala s duchem.  I když jenom na pár vteřin.

Pravda je, že jsem se pak bála jít na záchod, a když jsem na něj přece jen musela,  nechala jsem si pro jistotu otevřené dveře. To víte, moje malá klaustrofobie z uzavřeného prostoru a setkání s duchem, je pro mě dost smrtelná kombinace.

To zvláštní setkání s „kámošem‘“  mě nijak neodradilo a ke kamarádce za pár dní jedu a těším se na další dobrodružství.

 Přeji Vám štastné zážitky s tajemným životem  a nejen s ním  Krásný den  Vám přeje Vaše Hell